Netušíš...koRnflakeska
29. 2. 2008
1.Jak se to stalo
Byla noc a já nemohla usnout – pořád jsem musela přemýšlet o té události, co se stala téměř před týdnem. Nemohla jsem přejít k jádru té skutečnosti... V hlavě se mi neustále opakoval ten okamžik, kdy jsem je uviděla poprvé. Bylo to, jakoby do mě někdo vrazil ostrý nůž. Ba co – bylo to horší než psychická bolest. Přemítala jsem si to pořád dokola. Najednou mi vhrkly slzy do očí, nemohla jsem si pomoct. Bylo prostě těžké se s tím smířit. Ale co když to tak nemyslel, co když jenom chce někoho po svém boku, ale nic o mě neví? Ihned jsem tu myšlenku zavrhla. Slzy mi začaly stékat po tváři... Známe se přece už víc než pět let, tak proč mi ubližuje?
Vybavila se mi slova v jedné písni: „Yes, you can hold my hand if you want to, cause I wanna hold yours too.“
A s těmito slovy jsem nakonec usla.
Ráno jsem vstala a podívala se na zrcadlo vedle postele s nebesy. Byla to hrůza. Neuvěřitelné kruhy pod očima a naprosto zničený výraz. Jsem zvědavá, jak vyjdu ze své koleje. A co když mě uvidí ON? Jen hlavně, aby si nemyslel, že jsem tak utrápená kvůli němu... Pro mě je přece nejdůležitější hrdost. I když poslední dobou...
„Ahoj Hermiono!“ pozdravil mě Harry, žvýkaje topinku namazanou máslem a medem.
Je možné kombinovat povzdech s úsměvem? Právě toto jsem udělala: „Ahoj Harry. Ty už jsi na snídani? Tak brzo?“
„Ano. Říkal jsem si, že poslední dobou sem takhle brzy chodíš, a chtěl jsem si s tebou popovídat.“
„Je to od tebe vážně milé, ale já... Přežiju to, když tu nikdo není. Spíš mě to potěší. Ale jsem ráda, že jsi tu, samozřejmě,“ pronesla jsem.
„Právě. Co se s tebou děje, Hermiono? Jsi poslední dobou taková zamlklá a skoro nikdy nejsi s náma. Už to bude týden...“ řekl Harry.
Mlčela jsem. Správně, už to bude týden, co Ron... a... ta...
„Áááá... Koukej už jde Ron. Myslím, že sám,“ zvolal Harry. To ve mně vyvolalo jiskřičku naděje... Ale marně, tři metry za ním se hnala Levandule.
„Ahoj Hermi! Ahoj Harry!“ volal Ron přes celou síň a pak plácl sebou na židli.
Neodpověděla jsem. Řekl mi ´Hermi´. Mám to nejradši, protože tak mi říká jen on.
„Ronánku! Počkej na mě!“ přiběhla Levandule, načež jsem ihned vstala: „Už půjdu,jsem najedená. Ahoj Harry!“
„Ale vždyť jsi nic nejedla! Kam jdeš?“ nechápal kamarád, ale já už byla skoro pryč z velké síně.
Už zase se mi vehnaly slzy do očí. Sedla jsem si na schody před knihovnou. Měla jsem chuť na všechny zařvat, ale ještě víc jsem chtěla, aby to už konečně skončilo. Stačilo by mi tak málo... A jemu jen kapka soucitu. Asi si ještě pamatuje na Kruma, a mstí se mi. Nikdy nepochopil,že Viktor byl jen kamarád. A pokud je to vše, za co se mi mstí, pak to není důvod. Musí v tom být ještě něco... Ale nevím co.
„Hermi?“
Polkla jsem. To ne. Zvedla jsem hlavu. Bohužel to bylo tak, jak jsem si myslela. Ron.
„Jdi pryč. Prosím. Jdi za Levandulí a nech mě být.“
„Co se děje?“ klekl si ke mě.
„Nic,“ odsekla jsem.
„Ronánku?!“
„Odejdi,“ vzlykala jsem.
„Ne. Chci vědět, co se stalo,“ řekl.
„Ronánku???Rone?“
„Chceš vědět , co se stalo?! Jakobys to nevěděl! To já chci, kskru, vědět, co se stalo! A teď jdi za svou Levandulkou, a mě nech laskavě být!!!“
Zrudl,ale nevypadal naštvaně. Spíš mi ho bylo líto. Ale bylo mi víc líto sebe. Rozvzlykala jsem se.
2. U jezera
Po vyučování jsem raději rovnou zamířila na kolej. Chtěla jsem si ušetřit pohledů Harryho, ale hlavně Rona... Lehla jsem si na postel s nebesy a zatáhla kolem sebe závěsy. Přiskočil ke mně Křivonožka a zavrněl. Přemohla jsem se k úsměvu a něžně ho pohladila po jeho měkké zrzavé srsti. Najednou jsem si představila, jak bych takhle hladila po hlavě Rona. Bylo to tak komické, že jsem se dokonce uchechtla. Trochu to ve mně probudilo život a dostala jsem hlad. Neměla jsem v plánu jít na oběd, ale přeci neumřu hlady kvůli těm dvoum zamilovaným holoubkům.
Vešla jsem do Velké Síně a... To ne! Seděl tam Harry. No, aspoň, že tam nebyl ten sladký párek.
„Hermiono!“ zvolal Harry.
„Ahoj Harry,“ odpověděla jsem.
„Hermiono, já vím, že teď o tom asi nechceš mluvit, ale... Já se musím zeptat. Něco se s tebou děje,“ řekl kamarád,“ Týká se to Rona?“
Chvíli jsem mlčela, protože jsem si nebyla jistá, zda mu vůbec chci odpovědět.
„Eh...“
„Takže ano,“ usoudil Harry.
Nechala jsem ho přemýšlet o mě a o Ronovi, zatímco sama jsem se snažila naházet co nejvíc jídla, abych pak zas mohla co nejrychleji odejít.
„Ty... Ty ho, ehm... Miluješ?“
Nastalo hrobové ticho. Tak triviální otázka, která snad ani nemusí být zodpovězena.
Vstala jsem: „Hádej, Harry,“ a spěšně jsem odešla .
Klusala jsem směrem k jezeru, jelikož jsem se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu. Skoro týden jsem nevycházela z koleje, tak se ani není čemu divit. Nejhorší však na tom bylo, že jsem sdílela pokoj s Levandulí. Bylo to nesnesitelné... Pořád vyprávěla Patile, jak je k ní Ron pozorný, jak je vtipný, jak je hezký. Probrečela jsem kvůli tomu tolik nocí. Rone, kdybys jen tušil...
Už jsem měla v dohledu vrbu Mlátičku a také Hagridovu boudu. A co vlastně Hagrid? Tak dlouho jsme ho nenavštívili od té doby, co Harry chodí s Ginny a Ron s tou hloupou káčou! Řekla jsem si, že bych za ním měla zajít.
Zaklepala jsem na šedé zchátralé dvěře, načež se ozvalo chraplavé „Kdo je?“
„To jsem já, Hagride! Hermiona ,“ ozvala jsem se.
Velké dveře se skřípotem otevřely a objevila se za nimi dobrosrdečná obrova tvář: „Hermiono! Jak se máš?“
„Ahoj, Hagride. No, mohlo by být lépe.“
Čekala jsem, že mě vyzve, abych šla dál, ale nestalo se.
„Promiň Hermiono, ale tedˇ tu mám zrovna nové dračí vejce, tak na něj musím dávat pozor. Ovšem pokud chceš, můžeš se na něj podívat!“ vybídl mě Hagrid.
„Ach! To je v pořádku. Pak mi řekneš, jak jsi ho pojmenoval,“ zašklebila jsem se.
„No, možná to bude zase Norbert. Ještě nevím. A jak se mají Harry a Ron?“ usmál se Hagrid.
„No, Harry výborně. A Ron...“ zajíkla jsem se.
„Co se děje, Hermiono? Co je s ním?“ zeptal se starostlivě poloobr.
„Ále nic! Má se fajn! Už musím běžet, Hagride. Měj se pěkně!“ vyhrkla jsem a běžela pryč.
Běžela jsem celkem dlouho, a tak jsem se zastavila u velkého dubu nedaleko jezera, abych si odpočinula.
„Co tu děláš, Grangerová?“ ozvalo se seshora.
Zvedla jsem hlavu... Malfoy!
„Nic! Co je ti do toho?!“ zavolala jsem na něj vztekle.
„V klidu, Grangerová! Stejně nikoho nezajímáš! A jak se má tvůj vysněný Ronánek? Užívá si s Levadulí?“ usadil mě Draco.
Rozhodla jsem se nedát nic na sobě znát: „Mají se spolu výborně! Jsem tak šťastná, že jim to spolu vychází! A s Levandulí jsem nejlepší kamarádky! Je to tak zajímavé, poslouchat její historky o tom, co s Ronem zažila...“
Malfoyovi zmizel úsměv z tváře.
„Jen počkej, Grangerová! My se ještě uvidíme!“ zasyčel a seskočil ze stromu.
„Správně! Uvidíme se na hodině lektvarů,“ usmála jsem se na něj vítězoslavně.
Když Malfoy odešel, opět jsem posmutněla. Co budu dělat? Přece to nenechám tak, jak to je! Nehodlám se dál trápit...
3.Hejno malých ptáčků
Ve vzduchu poletovalo rudé, žluté, hnědé a zelené listí. Prohlížela jsem si je. Byla to krása, bylo to přesně to, co jsem teď potřebovala – odreagovat se. Najednou se nebe zachmuřilo a začal foukat silný ledový vítr. Běžela jsem rychle na kolej...
Byla bouře.
Pršelo a na nebi se klikatily blesky.
V pokoji byl slyšet tiché bubnování deště do oken.
V krbu praskalo.
Na okně seděl Křivonožka a pozoroval kapky tříštící se a stékající po skle. Na chvíli však jeho pozornost odpoutala jedovatě-zelená záclona pokrytá podivnými ornamenty. Pak se ale vrátil ke své činnosti.
Nechtěla jsem však strávit svých pár hodin volna jan koukáním z okna na silný déšť, vím, že to by mě jen rozesmutnilo. Řekla jsem si, že musím být silná a chovat se tak, jako když jsem mluvila s Malfoyem. Otevřela jsem tedy Odbornou Encyklopedii o Kouzelných tvorech, nazdařbůh otevřela jakousi stranu a začala číst...
Kanár obecný útočný (Serinus canarius petulcus)
Nejznámější a nejrozšířenější druh kanárů v kouzelnickém světě. Nejčastěji se vyskytují v tropických oblastech a oblastech Japonska. V minulosti byl tento druh využíván v oblasti lovecké (zabíjení menších nebezpečných živočichů), nyní jsou však populární jako domácí mazlíčci. Jsou navlas podobné mudlovským kanárům obecným, avšak tyto se liší tím, že jsou více citliví a mohou vycítit náladu svého majitele. Mohou žít jako samotáři, ale i v hejnech. Živí se červy, rostlinami a zrním.
Kouzlo: Canarius Petulcus incantem!
Pozn. V případě pocítění vzteku majitele upřeným na nějakou věc či osobu, mohou zaútočit.
Zajímavé... Citliví kanárci? To by se mi mohlo hodit. Odjakživa jsem měla ráda ptactvo.
„Canarius Petulcus incantem!“ vykřikla jsem. Za okamžik mi přistála na rameni skupina kanárků. Pěkně cvrlikali a třeli se hlavičkami o mé oblečení. Křivonožka zpozorněl a chtivě propaloval pohledem ptáčky.
„Křivonožko! Na tyto ptáčky ani nesáhneš!“ rozkázala jsem kočce. Křivonožka jen vztekle vyprskl, zvedl se a hrdě odkráčel pryč z místnosti.
„Kam jdeš?“ zvolala jsem, ale kocour už byl pryč.
Řekla jsem si, že bych mohla své nové roztomilé společníky provést po škole. Vím, že jim to bylo jedno, ale já se potřebovala projít. Prohlídka trvala asi pět minut, pak jsem zalezla s kanárky do třídy přeměňování a začala si s nimi povídat a hrát.
„Jak tě jenom pojmenuju?“ pohladila jsem jednoho kanárka po křídlech. Jemně mě klovl do prstu a zacvrlikal. Po chvíli přemýšlení jsem nakonec řekla: „Budeš se jmenovat Pírko.“ Usoudila jsem, že to zní dobře.
Najednou se za dveřmi ozval jakýsi hluk a dovnitř vlítl Harry.
„Hermiono?“ díval se na mě překvapeně. Na okamžik mu pohled sklouzl na mou ruku, na které seděla skupina ptáčků.
„Ahoj, Harry,“ pozdravila jsem.
„Můžu?“ zeptal se kamarád a ukázal na volné místo vedle mě.
Přikývla jsem: “Jistě.“
„Tak jak se máš?“
„Jde to. S nimi,“ pokynula jsem směrem ke kanárkům, „Je to lepší.“
„Ty si s nimi povídáš?“ zajímal se.
„Ano. Potřebuji nějakou společnost,“ odpověděla jsem.
Harry udiveně pozvedl obočí: „Ale co já? A... a Ron?“
„Harry, je to těžší, než si myslíš. Je to všechno tak zamotané, že se v tom nevyznám ani já sama,“ vzdychla jsem. Kanárci mi poletovali kolem hlavy a pěli.
„Jsou hezcí,“ poznamenal Harry.
Znovu jsem přikývla.
„Harry? Haló? Jsi tu?“ byly slyšet čísi výkřiky.
Čísi. Se zrzavými vlasy. S drzým úsměvem. S pihatými tvářemi. A s Levadnulí za zády.
Obličej mi hořel. Kanárci zpozorněli, jelikož pochopili, že něco není v pořádku. Chvíli kroužili kolem mě, pak však do dveří vlítl Ron s Levandulí, a to už jsem se nedokázala ovládat...
Za nějakou chvíli ptáčci začali vztekle skřehotat a zamířili k Ronovi neuvěřitelnou rychlostí. Začali ho bolestivě klovat do rukou, do tváří, do vlasů... Prostě všude. Levandule polekaně zařvala a utekla pryč.
Zatím, co se Ron potýkal s kanárky, já jsem jen uraženě vstala, věnovala Ronovi překrásný ironický úsměv a odpochodovala ze třídy...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář